Výzva zvaná Mountain Challenge 2011

Pondělí, 06 Červen 2011 14:46

Když našinec uvidí nebo zaslechne slovo VÝZVA, zpozorní. Pokud je k tomu přidáno ještě slůvko HORSKÁ, začne rovnou balit sportovní nádobíčko a jde do akce. MOUNTAIN CHALLENGE, tak se jmenuje nový 3-dílný seriál závodů v horském maratonu dvojic, který organizuje bývalý silničář Pavel Zitta. 3. června 2011 odstartovala tato série prvním závodem ve Skiareálu Kouty v Koutech nad Desnou.
V pátek naskákala šestice našlapaných Valachů ve složení Zbyněk Cypra, Rostislav Filipec, Ivo Kuzník, Martin Píša, Filip Rek a Lukáš Smejkal do aut a vydala se do Koutů ukázat, že u nás v Beskydech nejsme žádná ořezávátka, extrémů se nebojíme a že na horách jsme zkrátka doma.
Centrum závodu bylo vybráno dobře, Areál Kouty je nové moderní lyžařské středisko, největší na Moravě a s první šestisedačkovou lanovkou v České republice. Do Jeseníků pořadatelé objednali velice příjemné počasí, takže se opravdu máme na co těšit. Po typických předstartovních přípravách, které není nutné popisovat ;-) se přibližně dvě stovky odhodlaných účastníků postavily ve 23:50 na start, aby se za doprovodu auta organizátorů pomalu přemístily asi 600 m k odbočce na Annín. Tady to všecko začíná, odsud je definitivně odstartován historicky první ze závodů série Mountain Challenge!
Jsem překvapivě hodně v pohodě a to i přes to, že po brutálním pádu v seběhu při tréninku před dvěma týdny jsem si mimo jiných pohmožděnin ošklivě narazil žebra a celou pravou stranu hrudníku mám dodnes velmi bolestivou. Nemůžu smrkat, kašlat, smát se jde jen s omezením a z hluboka dýchat opatrně. Největší obavy mám z toho, že mě bolesti omezují při sebězích, to je hodně zlé. Ovšem nejsme žádné slečinky, ty touto dobou sedí u televize, marně hledají ten správný program a do sebe perou popkorn a lahváče. My jsme ti borci, kteří něco vydrží (ale pro jistotu mám s sebou dost prášků proti bolesti :-D).
Jak už to na takových akcích bývá, hned po startu se začne zřetelně natahovat celé startovní pole a každý z účastníků si v něm snaží najít své místo. Po pár stech metrech si přejeme s kamarády hodně zdaru a já musím zrychlit, protože můj tandemový kolega Zbyněk někde na špici kontroluje nejlepší běžce. Utrhla se desetičlenná skupinka, ve které jsem evidentně já ten s tím černým Petrem nejslabšího vrchaře. S takovými závody nemám prakticky žádné zkušenosti, toto je můj první, tak zatím klidně sprintuju do kopce jako blázen, protože si říkám, že to není špatná taktika, hned na začátku chvíli zarvat, udělat si náskok a pak v pohodovém tempu, bez stresu, si doběhnout do cíle. Přibližně druhý kilometr, žádné zpomalení se nekoná, jasně, kluci chtějí mít větší náskok. Třetí kilometr, žádné zpomalení se nekoná, kluci chtějí mít ještě větší náskok. Čtvrtý kilometr, žádné zpomalení se nekoná, asi chtějí mít ten největší možný náskok. Pátý kilometr, začínám mít velmi VÁŽNÉ pochybnosti o tom, jestli nějaké zpomalení přijde. Zatímco mi síly kvapem ubývají, vepředu borci ještě zrychlili. Buď si chtějí takticky udělat náskok i na nás anebo jsou dobří tak, že se mi o tom ani nezdálo. Kopec už začíná být docela prudký. Pomalu se přibližuju závodníkovi přede mnou a dokonce se mi daří dostat před něj. Jupíí, jsme čtvrtí! To je sice taková BLBOST, přemýšlet při tak dlouhém závodu o pořadí hned po startu, ale rozhodně to potěší. Přibližně v tuto chvíli Zbyněk řeší jiné problémy. Brodí se někde v propasti pod chodníkem ve vodě a bahně, hledá s čelovkou svou karbonovou hůlku a modlí se, ať ho neuvidím, protože ví s jistotou, že i kdybych už byl úplně vyřízený, smíchy bych padl. Jednoho hůlkaře jsem před chvíli minul a druhý (zbytek nás ve skupině nejsme lyžaři :-)) před chvíli zjistil, že když se nezapne popruh a pustí madlo, tyčka si dělá, co chce. Chichichi. Popravdě mi už ale do smíchu vůbec není. Přibližuju se další postavě. Stojící postavě, nutno dodat. Podle holí je jasné, že je to můj parťák. „Dobíháš kolegu?" vyhrkne na mě ve tmě zmateně. Ze mě už vypadne jen „Já jdu s tebou, vole." Z našeho setkání má větší radost než já. Já už si totiž představuju, že kdybych se mu ztratil, mohl jsem někde zadem lesem pomaličku seběhnout dolů do centra, natáhnout se do značkového stanu sponzora a dát si šlofíka. No nic. Keprník, Šerák. Konečně mám aspoň trošku pocit, že už jsme někde výše, i když o rovince tu pořád nemůže být ani řeč.
Ááá, konečně první seběh. Jsem úplně vyřízený. Už nerozlišuju ani bolest žeber, jsem v jedné hrozné bolestivé křeči. Jak můžu v takovém stavu, v tempu tak na 130% svých aktuálních možností, doběhnout takovou štreku? Mám za sebou kolem 11 km a konec je NAPROSTO v nedohlednu! Tak to bude MASO! Pokud jsem si doposud stěžoval na to, jak jsou Beskydy kamenité, beru všecko zpátky. Okolí Šeráku je jeden hrozný nechutný šutr vedle druhého. V tom se vážně skoro nedá běžet. Na seběhu se taky setkáváme s prvními drobnými problémy se značením trati. Pro nás, kteří snad jediní z čelní skupiny nejsme zdejší a neznáme místní terén, je problém se bez mapy v ruce rychle rozhodovat na každé neznačené odbočce, kam běžet. To mě trošku dráždí, protože v propozicích bylo jasně napsáno, že celá trať je DOBŘE značená a přitom to byl v mnoha místech orienťák. Ne, že by mi to nějak vadilo, orienťák miluju, ale tady jsem to zkrátka nečekal a docela nás to zdržovalo a štvalo.
16 km Ramzová, kontrola. Zjištujeme, že jsme TŘETÍ. Jeden tým buď vysublimoval a nebo se ztratil na DOBŘE značené trati! Naše ztráta prý kolem 10ti minut. Pokračujeme. Po chvíli klidného běhu se trať zase začíná nechutně zvedat. Zezadu se na nás pořád tlačí čelovky bojovníků za námi. Nepříjemný pocit.
22 km podruhé Šerák. To snad je kopec někde v Jeseníkách, ale kdybych se měl o to teď s někým přít, mrknu raději do Wikipedie. Jsem prošitý jak Larysa. Na kousku společné trati potkáváme pár proti nám jdoucích účastníků závodu, kteří mají rozum a jdou svým tempem. Jak já jim závidím!
30 km Červenohorské sedlo, občerstvovačka. Tak PERFEKTNĚ zásobená občerstvovačka a já nemám ani pomyšlení, že bych do sebe cokoliv dostal! Škoda, že tento závod nepořádá některý horolezec, teď by mi totiž občerstvovačka bez občerstvení vůbec nevadila, dokonce by mi to připadalo normální. Než stačím vtlačit dva ionťáky, dobíhají nás borci, kteří nás neustále masírují zezadu. Pomalu pokračuju, zatímco to zvíře se mnou do sebe ještě valí snad už třetí klobásu, nebo co to bylo. Nad sortimentem občerstvení klobouk dolů!
Výrovka, Kamzík, Švýcárna, Praděd 40km. Není co napsat. Je mi všechno jedno. Mozek už úplně vypnul. Moč a stolici sice ještě udržím, ale dál už jen tuším, že z nějakého důvodu musím hýbat nohama a snažit se zachovat minimální rozestup od té postavy kousek přede mnou, která asi něco občas říká, protože se jí kroutí rty. Kdo to je? Na asfaltce k Pradědu potkáváme borce před námi. Je příjemné uvidět, že tu nejsem jediná mrtvola, ale nemám sílu si ten požitek vychutnat. Kdy se vlastně rozednilo?
43km Ovčárna, občerstvovačka. Na první borce prý ztrácíme kolem 25 minut. Jsou fakt dobří! Nezdržuju se. Na jídlo ani pomyšlení. Dolívám si ionťák, dva rychle vypiju a klušu dál. Ve stoupání na Petrovy kameny se docela rychle začínáme dotahovat na osamělého chudáka z týmu na druhém místě. Snad nikdo jiný na světě v tuto chvíli nedokáže tak cítit to, jak mu je, než já. Rozdíl mezi námi je ale velký. Zatímco on musel svou krizi honit po neuvěřitelně dlouhou dobu a rychlostí z říše mých běžeckých snů, než ji, mrchu, doběhl, já té své po celý závod nemůžu zaboha zdrhnout! V rovinkách a seběhu k Jelenímu hřbetu ho předbíháme a Nad Malým kotlem u odbočky potkáváme jeho kolegu, který tu na něj čeká. Zatímco se snažím něco přečíst na směrovkách (proč nevím, netuším stejně kam běžet a značení tu žádné není), Zbyněk skáče jak srnka dál rovně. Díky rady zkušeného čekatele (mockrát děkujeme, ušetřilo nám to trochu času) svého tahouna odvolávám z jeho směru a sbíháme si dále vesele snad předposlední seběh závodu. Dokonce na druhém místě!
Jak se tak pokouším o běh, pod sebou jen voda, kamení, bahno, tráva, voda, kamení, bahno, tráva, voda, kamení, karbonové tyčky, nohy... Zbyňa tady stojí vysmátý, jako kdyby měl za sebou první sex v životě. Na jeho otázku „Viděl jsi je?", mě nejdříve napadne, jó, kamaráde, kdybys veděl, co já všechno už dneska viděl! Jenže pak si uvědomím, že pokud jsem něco viděl, stejně si to už nepamatuju, tak ze sebe vydám jen „A koho jako?" „Před náma jsou ti první!!" ...jeho štěstí mu upřímně závidím. „A co jako?" Ptám se. Bál jsem se, že to řekne, ale on to neřekl, zařval to na mě: „Musíme přidat, jsou tvrdí, doběhneme je!" No to je vůl, pomyslel jsem si. Jak může někdo jako já, který je totálně tuhý, kohokoliv doběhnout? Ale když si uvědomím, že na jednom hloupém seběhu jsme pravděpodobně stáhli 25 minut náskoku, tak je jasné, že se něco děje. Zatímco Zbyněk si odběhl za prvníma na krátkou přátelskou debatu, stalo se mi to, co se stává při běhu často. Šlápnu si jednou nohou na klacek, v tom se mi postaví (ten klacek), a druhou nohou prásk přímo do něj. Bravurně jsem to ustál, ale tak mi to hnulo žebry, že jsem musel zastavit a pomaličku tu bolest rozdýchat. Borcům přede mnou v tu chvíli jakoby někdo stříkl něco do žil a začali se snažit o útěk. V posledním stoupání by mi sice utekli, i kdyby šli pěšky, ale to nemohli tušit. Dokonce nás doběhli i ti za námi a tak začala docela šílená „honička" vhůru na horní přečerpávačku Dlouhých strání. Teď už začínalo být jasné, že asi máme na bednu, otázkou bylo, jak to dopadne. Zbyněk se mě všemi možnými způsoby snažil motivovat (marně) k tomu, ať se kousnu. Na rozdíl od těch ostatních, kteří bojují s krizí jen chvíli, já jedu na „morál" od začátku a síly jsem už tahal i z vlasů, které mám ostříhané hned u hlavy. Jediná naše šance byla v seběhu. A ten se blížil.
Konečně poslední seběh do cíle! Zezačátku po asfaltce s ne příliš prudkým klesáním, tady zrychlení stojí strašnou spoustu sil, ale když nás poslední šipka nahnala na úplně novou sjezdovku, prudkou, dlouhou a kamenitou, to bylo něco! To bylo DĚSNÉ!!! Nad Desnou. Snažil jsem se z posledních sil zabojovat. Jeden tým necháváme za sebou a dotahujeme se na první před námi. Zatímco všichni normální lidi se tady modlí, ať už je konec, já vidím, že pro mě je ta sjezdovka krátká. I kdybychom se dolů skutáleli jako Rolling Stones, první nebudeme. Proč tu mají tak krátké sjezdovky??? Přibíháme k praporkům, které už vedou do cíle. Schody dolů k řece. Jsem tak hotový, že mi chvilku nedochází, proč nás to vede dolů, když tu není most. Tak ještě přebrodit Desnou a doběh do cíle. Já su tak ŠŤASTNÝ! Ovšem ještě chvíli si to neumím užít...
Jsme DRUZÍ celkově o 50 vteřin za vítězi a VYHRÁLI jsme svou kategorii!
Pomalu se začínají obnovovat všechny životně důležité funkce a je to opravdu skvělý pocit.
Kluci zabojovali a tým Ivo Kuzník a Lukáš Smejkal obsadil patnáctou příčku, dvojice Martin Píša, Filip Rek jsou dvacátí. Klubová červená tady dneska zářila...

Info, fotky a výsledky na http://mountainchallenge.cz

Závod se mi moc líbil, až na pár opravdu maličkostí. Již zmíněné značení. Stačilo neuvádět do propozic, že je závod dobře značený a každý se připraví na to, že má sledovat kam běží. V opačném případě si myslím, že by šipka měla být asi na každé odbočce, protože obzvlášť po tmě se turistické značky na stromech hledají opravdu špatně. Pak ještě bylo pár zmatků kolem vyhlašování, ale jinak měl závod vynikající úroveň a pořadatele je nutno opravdu pochválit a popřát jim mnoho zdaru do dalších dílů série!
Těšíme se za měsíc na druhém pokračování u nás v Beskydech!

článek na netu: Treking

skvělá prezentačka od Smejkyho zde: