Přestože máme Krkonoše opravdu z ruky, přijíždíme večer do Špindlu s dobrou bojovnou náladou bez náznaků únavy. Odkojenci Radegasta vpadli do území Krakonošova a sojky bonzačky! Počasí pořadatelé, zřejmě po stížnostech z beskydského závodu, objednali tentokrát perfektní! Je příjemné teplo, polojasno. Drobné zdravotní problémy před závodem jsou známkou toho, že přípravu jsme rozhodně nepodcenili.

Období před startem trávíme tím, co obvykle děláme před startem. Nebudu nic popisovat, byl by to návod pro konkurenci, jak se správně připravit na závod. Naši vědí a ti ostatní ať si napíší na Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript , po zaplacení členského příspěvku a podepsání přísahy vlastní krví jim předseda všechny informace podá. Možná. :-D

Profík bez debat, Petr Vichnar, se postaral o předstartovní komentování, a před půlnocí nás slavnostně vypustil do tmy, abychom se všichni mohli vydat na tu hezkou šedesátičtyřkilometrovou procházku nejvyšším pohořím naší republiky.

Hned po ostrém startu někde v centru Špindlu nás místní borci začali školit v tom, jak se tady běhá po horách. Do prvního kopce vystřelili, jako když běží osmistovku na stadionu! No nazdar. Snažím se držet kontakt co nejdéle, ale moc dobře vím, že „Je to vražda, napsala". V Mísečkách nám první dvě dvojice odskočily a to se nemělo stát! Protože v naší skupince není nikdo místní, běžíme všichni sice ukázkově a v ostrém tempu, ale naprosto špatným směrem. Přehlédli jsme nejspíše nějakou odbočku, vůbec nikdo netuší kdy a kde, ale to už teď není důležité. Rychle mapa do ruky a začíná orienťák. Zorientovat se podle poměrně málo podrobné mapy je sice trošku složitější, ovšem za chvilku už je jasné, že jsme v „konečníku". Hlavou mi problesklo něco o konci závodu, ale nedá se nic dělat. V mapě se nabízí nádherná zkratka, kontrola je až daleko za ní (chybka v organizaci), ovšem tak se nezávodí. Okamžitě se snažíme nejkratší cestou dostat zpátky na značenou trať. Polem nepolem, lesem nelesem, za chvíli se už řadíme někam dozadu startovního pole (tipuju kolem 20tého místa). Jsem příšerně nas...štvaný, Zbyňovi už je všecko jedno. Po zkušenostech z minulých závodů víme, že ti co se ztratili už v podstatě nemají šanci na dobrý výsledek. Hájíme celkové druhé místo, je třeba bojovat. Rozbíháme znovu ZÁVOD. Míjíme neuvěřitelně moc dvojic, což je na jednu stranu hodně povzbuzující, ovšem na druhé straně nám to jasně ukazuje, jak hluboko jsme se propadli a jak otřesnou ztrátu máme. Mapu už držím v ruce trvale a stejně se v tom chvatu neubráníme další chybce. Naštěstí nás nasměrovaly Divoženky, které jsme před chvilkou předběhli (gratulace k prvnímu místu mezi ženami a ještě jednou díky). Ve startovním poli jsme se prodrali až k poměrně velké mezeře, kde běžíme hodně dlouho úplně sami. Seběh od Labské boudy je strašný. Nevím, který kameník tady maturoval (nebo to možná bylo za trest?), ale to vyskládané kamení do tvaru chodníku je v seběhu v noci opravdu nepříjemné.

Když konečně doběhneme ke kontrole a občerstvení, nemáme vůbec tušení, jak na tom jsme, protože pořadatelé tady mají slušný zmatek v tom, kdo kdy a jak proběhl. Nedá se svítit (to se jen tak říká, protože svítit se ještě pořád musí, je tma jak v pytli), musíme to napnout dál. V nekonečném stoupání na Sněžku dobíháme další borce, mezi jinými se tu zdravíme i s klubovými kolegy. Ve finálním úseku stoupání na Sněžku po červené to na kamení děsně klouže a já dostávám KONEČNĚ krizi. Už jsem se začínal bát, že jsem Forrest Gump.

Tak jsem konečně na Sněžce! Na vrcholu je trošku chladněji, ale pořád fantastické počasí. Dokonce je tu kolem čtvrté ráno docela rušno. Schody dolů stavěli podle mě Široký s Bystrozrakým pro Dlouhého (toho svého vysokého parťáka, ne pro herce), protože normálnímu člověkovi tady nikdy nemůže vyjít krok. Začíná svítat a konečně můžeme schovat čelovky. Na seběhu, kousek před druhou kontrolou dobíháme další borce, mám od Zbyni přísný zákaz příznat se, že jsem prošitý.

Z občerstvovačky odbíhají dříve a je jasné, že nám nic nedají zadarmo. Nechutné stoupání na Lučiny už si raději nepamatuju. Snažil jsem se tady dokonce o nějaké mimikry, jen se mi pořád nedařilo ve tváři trefit tu správnou barvu. Jediné co vím, že „nějaké" boudy jsou tady úplně všude. V dlouhém rovném stoupání na Liščí horu vidíme před sebou seřazené tři týmy jako káčata za sebou. To je něco pro Zbyňka! Už to znám, vyhrkne ze sebe: „Pojď, zaber! Vidíš, že jsou už všichni mrtví!" a zrychlí jako blázen! Za jeho vydatné podpory, ruku v ruce, jsme se opravdu začali na týmy před námi pomalu dotahovat! Před posledním seběhem už jsme měli všechny za sebou a pořadatel nám hlásil posledních šest kilometrů a ztrátu na ty před námi deset minut. V tu chvíli jsem si myslel, že jsme na třetím místě a chtěl jsem ze sebe zkusit vyždímat poslední zbytky sil, pokusit se doběhnout ty před námi. Překrásný seběh úbočím Stohu s luxusními výhledy po příjemně klesající pěšině byl za odměnu! Ve druhé půli už jsem dokonce pozoroval na kamení mokré otisky stop borců před námi. Bohužel, nepodařilo se nám je dohnat. Poslední sešup sjezdovkou. V cíli už slyšíme Petra Vichnara jak hlásí, že jsme druzí! O dvě minuty! Nechce se mi tomu ani věřit a tak se vyptávám kolem, a je to tak! Z naprosto ztraceného závodu jsme nakonec dokázali vyběhnout stříbro! Jsem úplně hotový, ale šťastný jak blecha!

Jsme druzí celkově, druzí v kategorii Muži v Krkonoších a se Zbyňkem jsme uhájili druhé místo v celé sérii Mountain Challenge 2011. Tolik stříbra jsem neviděl ani ve zlatnictví... :-)

Ivo Kuzník a Lukáš Smejkal jsou šestí, dvojice Martin Píša, Filip Rek dokončili devátí. Vivat SKVK Xtreme Team!

Mountain Challenge je velmi dobře vymyšlená série závodů. Ukázala nám krásná místa v Jeseníkách, Beskydech a Krkonoších a zanechala v nás spoustu neopakovatelných zážitků. Děkujeme pořadatelům za dobrou organizaci a přejeme všechno nejlepší do dalších ročníků. Doufejme, že hned v příštím se znovu potkáme!

Informace, fotky a výsledky na http://mountainchallenge.cz