Po nějaké době mi začala hlavou vrtat myšlenka (ne, pořád jsem se ještě úplně nezbláznil a na kategorii jednotlivců ani nepomyslel), že ve štafetě by se tento, jak to nazvat, hmm, závod, dal v rámci zimní přípravy v nějakém pohodovém tempíčku absolvovat. Jako ideální partner do štafety se mi jevila Petra Pastorová. Je to velmi úspěšná a ostřílená vytrvalkyně a má představa byla, že v tréninkovém tempu odklušeme každý pár okruhů, užijeme si závodní atmosféru a navíc budeme mít šanci se i slušně umístit. Petra souhlasila a tak jsme se přihlásili.

Plus mínus dva týdny před závodem od Petry dostávám zprávu, že běžet nemůže. HA! ZRADA! Já se tak těšil! Mám jen pár dnů na to, abych se rychle rozhodl, co budu dělat. Nejlépe by bylo odletět na Kanáry a poslat Mirovi MMSku od moře, že jsem v plné přípravě, ale domů to v lednu už nestihnu. Taky mor a cholera by mohly být dobrá omluvenka, ale kde se takové věci shánějí, netuším. Snad v Tescu, možná v lékárně, kdo ví. O jednotlivcích ani na vteřinu neuvažuju, ještě pořád vím, kolik je dva krát čtyry. Štafeta s chlapem? To raději ne, úplně vidím, jak se honíme a musím 24 hodin beze spánku závodit jako šílenec. Ne, musím si najít babu!

Jenže jakou? Blondýnu nebo brunetu? Jaká by měla mít prsa? Dlouhé nohy, ty by měla mít určitě. Zadek tak akorát. Opálená, to se mi líbí. Modré oči. Měla by být chytrá. A hodná, to musí být každopádně! Taky pořádná, bordelářku nebrat. A povahu! Musí mít dobrou povahu! Věno neřeším. A co když se nebude umět dobře oblíkat, nebude jíst maso a nebude mě pouštět s kamarády na pivo? Hrůza pomyslet... Hlavně aby byla hezká. No každému už je jasné, že jsem se ocitl v těžké životní situaci.

První žena, která mě napadla, byla Tamara Stonová. Vůbec ji neznám, takže vlastně všechny mé předchozí požadavky splňuje! (A jen tak mimochodem je to naprosto excelentní Lysařka.) Sice jsem někde zaznamenal, že prý o takové blbosti jako je LH24 nechce vůbec ani slyšet (má rozum), ale za zeptání nic nedám. Po drobném přemlouvání to nakonec vypadá, že všecko klapne a my se spolu v barvách SKVK vydáme na tu veselou procházku po nejvyšším kopci Moravskoslezských Beskyd.

Má představa je, že dáme dohromady 10x až 11x Lysou v tréninkovém tempu. Taky tomu přizpůsobuju přípravu. (Jak jsem obojí podcenil zatím netuším...) Rozhodně nemám v plánu žádné šílené výkony, které by mi mohly narušit zimní přípravu.

Počasí se po hodně dlouhé době v den před startem jakoby švihnutím kouzelného proutku změnilo na doslova nádherné. Jak to ten Libor dokázal, nepochopím. Odpoledne se s Martou a Démonem (Marta Žáčková a Tomáš Polášek, napůl v barvách našeho týmu) v klidu akreditujeme a vlastně se už můžeme těšit na ráno.

Místo ve společných prostorách Smutného Hotelu Petra Bezruče s Nejhorším Vedením Pod Sluncem (dále jen SHPBsNVPS a dále taky raději bez komentáře, škoda, hotel jako stavba za to sám nemůže) mám v celkem klidné části hned vedle Démona Marty (ne, že by Marta byla nějaká ďáblice, budu psát jejich tým bez „a" čistě z úsporných důvodů). Jsme hned u topení, takže standardní tříhvězdičkové služby. Lépe řečeno standardní služby pro tři hvězdičky. Tamara, jakožto Lysacupí celebrita má luxusní zabezpečení na hotelovém pokoji a já doufám, že než přijede, pikolíci ještě stihnou rozmotat u vstupu červený koberec.

Hned po ránu se to tady hemží lidmi a tak se postupně setkávám se známými šílenci, kteří v následujících 24 hodinách nebudou mít na práci nic lepšího, než si polítáváním po hoře přivádět různé psychické a fyzické stavy. Jako prvního Honzu Kotyka (ten chlap je tu na Moravě už víc než doma), je na něm vidět, že se zatím těší. Je tu Tomáš Petreček, přichází Pepr Míl a Filip Šilar a spousta dalších. Později, jak je jeho zvykem, se objevuje mistršpička s doprovodem. Všichni zatím vypadají normálně.

V posledních chvílích před startem si se Zbyňou dáváme rychlé dva škopky, pro něj to teď na nějakou dobu jsou poslední, pro mě první. Za krásného počasí si s Tamarou klušeme na start. Má účast tady asi není nutná, ale Libor se zmínil, že by mohli běžet úsek od startu k SHPBsNVPS (bez komentáře) oba dva členové štafety zároveň. Na startu je mačkačka, to se dalo čekat.

Tak s námi konečně vyběhli! Hned od startu se běží hodně rychle, přesně to jsem čekal. Že se ale tempa chytnou i jednotlivci, to jsem tedy nečekal. Nic mi po tom není, je to jejich boj, ale myslím, že toho budou ještě dneska litovat. Já jsem rád, že na první okruh se vydá Tamara, musel bych zase přepálit začátek jako pako. Jak se tak vracím k SHPBsNVPS (bez komentáře), vidím marně čekající fotografy u příjezdové cesty. Upozorňuju je, že se celý dav na písknutí Libora vydal lesní cestou k hangu. Panečku, jak ti jsou rádi...

Zatímco tady dole ještě stále prochází špalír účastníků, nahoře nad hangem už vidím první běžce na cestě. Blázni. Čekáme na první úseky spolu s Martou. Je ještě pořád přesvědčená o tom, že se jde kochat a nepoběží, chachacha. Jakmile se začnou trousit první běžci cílem, jdeme na to. Démon přibíhá kousek před Tamarou, normální Lysacup. Museli běžet hodně dobře, ale vypadají docela v pohodě. Při předávce si zapínám čip kolem zápěstí (chyba) a vybíhám.

V hangu předbíhám Honzu Kotyka. Taky se zase nechal semlít tím rychlým startem. Sice to chápu, ale nezávidím. Jde mi to dobře. Nahoře poprvé předbíhám Martu a po chvíli si svlíkám bundu, protože se prudce oteplilo. Tedy v bundě. V dalším stoupání se mi daří předbíhat dost lidí, už jsem se prokousal i před Libora. Proč jako běžím tak rychle? Na sjezdovce už vidím před sebou ty nejrychlejší, to je paráda.

Kde mám čip? Skoro bych se vsadil, že jsem si ho dole připínal na zápěstí, tak proč tam není? Prohledávám všecko a čip nikde! Je jasné, že jsem ho asi urval z ruky, když jsem se svlíkal. Otáčím se a valím dolů. Sice si můžu prohlídnout soupeře pekně zepředu, ale kdo by o to teď stál. Jsem vážně nasraný. Ptám se okolo běžícího Libora, co dělat a dovídám se to, co vím už nějakou chvíli, že jsem v prdeli a že čip musím jít hledat. Normálně seběhy miluju, ale tento si nějak nemůžu užít. Každého protiběžce se vyptávám, nic. Marta. Jako první potvrzuje, že nějaký čip viděla. Já ji miluju. Kdyby ho tak ještě vzala s sebou, to už by bylo snad na vážný vztah! Musím klesat dál. Po chvíli se od někoho dovídám, že čip u sebe mají organizátoři, kteří se škrábou na vrchol. Běžím dál a když je konečně vidím, mám radost jako malé miminko. Tak sláva, mám ho.

Zaběhl jsem si plus mínus kilometr seběhu navíc, tak si teď dám to samé ještě jednou navíc nahoru. Skoro deset minut ztráta. Tamara mě dole zmlátí a já ji ještě pomůžu! Dosud jsem běžel hodně svižně, teď ještě zrychluju, ať aspoň něco nadeženu. Cestou dolů předbíhám Martu. Běží jak srnka, to její kochání je fakt dost rychlé.

Na předávce mě Tamara kupodivu vůbec nebije. Nechápu. Znám ženské, které chlapy zboxují kvůli menším věcem. Tak mám za sebou první kolco. Hmm. Rychle na pivo. Ovšem takhle se už honit odmítám, říkám si. To není tréninkové tempo. S Martou odpočíváme v restauraci a čekáme na další předávku.

Druhé kolo programově zpomaluju, už žádné honění. Čip mám pro jistotu v kapse, takže ani žádné průsery. Ve třetím kole už vybíhám s čelovkou a mám krizi jak blázen. Jsem vybitý jak baterka, ale problém není v motorech, je v hlavě. Začíná mi hrabat z toho, že běhám dokola. Taky přestávky mě psychicky dost ničí. Člověk se jen trošku rozpohybuje a zahřeje a už zase sedí v hospodě. Jsem zvyklý běžet od někud někam a to tady nehrozí. Nohy už mám dávno mokré, na střídavé zamrzání a rozmrzání prstů v botách si už začínám zvykat. Dávám si krom piva gulášovku.

Dole v SHPBsNVPS (bez komentáře) je teď veselo, Libor řeší nějaké organizační věci. Od nyní se striktně kontroluje povinná výbava. Nemá cenu nic řešit, je třeba se přizpůsobit. Jako organizátor má právo reagovat na rizikové situace, které se pravděpodobně vyskytly. Vyrážím chvíli za Liborem. V hangu ho dobíhám a zpomaluju. Jdeme spolu a trochu kecáme. Ptám se ho, jestli byl střízlivý, když tuto akci vymýšlel. Prý jo, ale já tomu nevěřím.

Na svůj čtvrtý a pátý okruh, které běžím v kuse, protože Tamara si chce odpočinout, jsem si takticky špatně přezul své staré Kanadie. Jsou sice suché, pravda, ale podrážky mám už dost sešlapané, takže tyto dvě kola jsem spíše proklouzal, a na sebězích jsem se dokonce každou chvíli válel po zemi jako ožralý carský důstojník. Další kolo běží Tamara (ještěže ji mám, začínám být opravdu šťastný, že na to nejsem sám.) Přezouvám se zpátky do nových bot a ty už z nohou nesundám, ták.

A konečně je to tady, Lysá mě už přestala bavit.

Na další předávce se dovídám, že bych měl jít zase dvojkolo. Možná jsem se přeslechl, stejně už mám hlavu v režimu, kdy udržím jen moč a stolici a pravidelně hýbu nohama. Už ani nevím proč jsem tu. Každopádně v nových botkách se zase cítím jistěji. Nahoře na Lysé se skanduje jako na Mistrovství světa v hokeji.

Po doběhnutí šestého kola nevidím ve vestibulu Tamaru, ale Hudyho. Chudák vůbec netuší, že je mi už jedno, komu ten čip vrazím do ruky a kdo teda bude muset vlastně běžet nahoru. Vysvětluje mi, že Tamara má nějaké potíže a jdeme na pivo. To jediné mi teď dává smysl. Vtlačím pivo, kousek sejra a salámu a hupky šupky znovu nahóru. To je príma zábava. Už přesně vím, na kterých místech dostanu větví do kebule, kde mi to uklouzne, kde spadnu a kde mi rozmrznou nohy. To je zvláštní. Stereotypy ubíjejí, něco na tom bude.

Při sedmém seběhu mi nějak dlouho nerozmrzají nohy. Něco se asi děje. Ovšem když začnou, je mi líto, že to přišlo. Svítí mi v hlavě kontrolka pravého palce u nohy, něco není v pořádku, asi defekt. V SHPBsNVPS (bez komentáře) zjištuju, že mi slézá nehet. V životě jsem nic podobného nezažil, tak na to hledím a nevím, co dál. Vypadá to, že nehet má ještě šanci, ale to bych už nesměl vůbec vyběhnout. Bolí to tedy jako čert. Pro jistotu prosím Vlaďku o nějakou leukoplast, at můžu nehet pevně přikotvit k prstu, i když v plánu už s tím běžet nemám.

V sedm ráno Tamara přibíhá ze svého šestého kola. Hudy hlásí, že je to její poslední, má problémy s kolenními vazy a na sebězích už hodně ztrácí. To není dobrá zpráva. To je špatná zpráva. Celkem luxusní náskok, který jsme si zezačátku vytvořili, je po tom mém flákání... Raději nebudu psát, kde je. Asi už půl minuty jsme na druhém místě. Po zlatých jednadvaceti hodinách. S Hudym a posléze s Mirkem probírám možnosti. Začínám tvrdě rachovat.

1.) Už nevyběhnu. Sice se mi rychle zahojí noha, ale neudržíme s největší pravděpodobností ani třetí místo v mixech. Zavrhnuto.
2.) Vyběhnu jednou. Jak dopadne noha je ve hvězdách, ale s jistotou potvrdím druhé místo. To zní líp.
3.) Vyběhnu dvakrát. Co bude s nohou už není ani ve hvězdách, ale když budu závodit, měl bych doběhnout pro zlato. Sice mi v tuto chvíli Veronika Jerglíková z týmu DÁME TO!!! utíká už chvíli do hangu a její kolega na mě začal odpočívat, ale já si docela věřím. Přestože jsem zraněný, mám za tu dobu poflakování docela našetřené síly a cítím, že je pořád z čeho brát a tudíž půjde závodit. Problém je, že se mi nechce běžet už ani jednou, natož si dát hned na to repete. Ach jo.

Jdu do toho. Přece jsme se tady 21 hodin netrápili jen tak. Rozbíhám, spíše rozšmatlávám své osmé kolo. Tak jako jsem měl dosud hrůzu z toho, že mi zase zmrznou nohy, teď se na to těším, protože neucítím ten defektní palec. Někde v půlce hangu už jsem před Veronikou, která „DÁVÁ TO!!!" Jsem o dost rychlejší a nevěřím, že by dokázala nějak moc zareagovat. Teď už toho mají totiž opravdu všichni tak akorát. Mírná stoupání nad hangem se nutím do klusu. Ještě to pořád jde, ale známky za styl bych raději neviděl. Předbíhám dost lidí a situaci za mnou už není třeba kontrolovat, je tam „čisto". Jde se mi kupodivu docela dobře, nohy už mám zmrzlé, takže palec nebolí a síly ještě pořád dost v zásobě. Snažím se vymyslet nějakou taktiku. Jestli se teď v tomto kole vymačkat a pak udržet náskok, nebo jít nějaké rozumné tempo a šetřit síly na případnou závěrečnou konfrontaci. To, že poběžím i další kolo, a tedy o první místo, už vím jistě. Probudil se ve mně konečně závodník. Volím rozumné tempo, na šťavení je času dost. Z Lysé se ohlížím, za mnou pořád „čisto". Rychle si oblíkám bundu a prd, urval jsem zip. Krucifix, to se daří.

A jak už to tak bývá, když se daří, mám tady další katastrofu. V seběhu u Lukšince na mě jde močení. A to tak že dost. Nejdříve mě napadne, že to normálně za běhu pustím do gatí, ale zdravý rozum (co to melu) říká, vydrž to. Snad mám dost dobrý náskok, protože dole na cestě už opravdu musím. Nesnáším zimu, pokaždé si říkám, že se do těch gatí jednou včas nedostanu. Než se mi podaří porozepínat zipy, stíhám si klíďo zatančit Lambádu. Tak ještě rychle pozapínat zipy a rychle do SHPBsNVPS (bez komentáře). V cíli znásilňuju Mirka, ať mi rychle sežene funkční bundu a lok něčeho na pití. Nemám čas se zdržovat. Mira se svlíká do naha a dává mi svou bundu. Jeho obětavost je příkladná! Ještě rychle přehodit z kapes čip a valím do hangu. Někde tady totiž nervózně přešlapuje odpočatý Raduz a těší se na to, jak „DÁ MI TO!!!"

Je něco po půl deváté. Můj devátý a POSLEDNÍ výstup hangem. Ten pocit je nádherný. Dnes už mě tady rozhodně nikdo dobrovolně znovu nedostane! Počasí je skvělé. Doufám, že Tamara nemá žádné vážné zranění. Kontroluju si „zadek" a jsem v klidu. Žádný podezřelý pohyb za mnou. Svou poslední Lysou si vychutnávám. Doklusávám pod sjezdovku a za mnou pořád klid. Teď už je to dobré. Kdyby za mnou kdokoliv zrychlil a nebo se rozběhl, i kdyby měl kameru a řval, že je z „Animal Planet", kdyby měl diktafon a chtěl se mnou udělat rozhovor do „100+1 zahraniční zajímavost", kdyby měl foťák a chtěl dát mé foto na titulní stránku „Vogue", i kdyby držel prokazatelně mou botu a volal na mě, že jsem ji ztratil, stejně mu zdrhnu!

Jsem nahoře. K oblouku už v klidu kráčím a bavím se s Pavlem Michnou, jedním z dnešních „vrcholových" organizátorů. Obdivuju je, jak tady mohli celý den a noc nahoře přežít a nezmrznout. V čase 23:38:09 procházím obloukem na Lysé na prvním místě ve smíšených štafetách. Dolů už nemá cenu závodit, nedá se to stihnout. Na rozdíl od spousty ostatních, kteří do SHPBsNVPS (bez komentáře) scházejí kratší cestou do protisměru, volím dokončení celého okruhu. Jak si tak vyklusávám, dobíhám Libora. Taky už se jen přemísťuje dolů, jdeme spolu. Naproti nám jde Mirek s kolegou. Ještě slavnostní proběhnutí obloukem u SHPBsNVPS a LH24 2012 mám definitivně za sebou.

Po trošku zmateném vyhlašování (je přislíbené ještě jedno pěkně v teple 11.2.2012 ve FM) si pomáhám domů, těším se do sauny.

Za SKVK vyhrál Zbyňa jednotlivce (jaké překvapení) se 14ti výběhy, já s Tamarou jsme vyhráli celkově smíšenou štafetu a kategorii MIX 41-50 (celkem 15 výběhů, já 9x, Tamara 6x) a celkově třetí ve smíšené stafetě a první v kategorii MIX 21-30 dokončili Marta a Démon (celkem 14 výběhů, takže Marta přece jen bude asi ďáblice...) Vivat Valaši!

PS. Kdyby mi někdo dopředu řekl, že na výhru ve smíšené štafetě bude třeba 15x vyškrábat Lysou, tak se na to vybodnu.

PS2. Tamaro, MOC díky!

Informace a výsledky na http://www.lh24.cz

RF

pár fotek z registrace a startu:

fotky z trati:

fotky z hotelu PB a z noci:

fotky z cíle a vyhlášení: