Col du Petit Saint Bernard 2188m n. m.

Ještě předešlý večer jsme se přesunuli v karavanu kousek dál od Aosty a tak se dnes probouzíme na odpočívadle u Morgexu.

Vykouknu z okýnka a sláva, zase prima počasí. Dnes by to ale chtělo vyjet dřív, než začne být příliš horko. Ještě na něj nejsme tak zvyklí. Vyjíždíme a hned vidíme, jak bylo rozumné posunout se včera o pár kilometrů dál. Ušetřili jsme sice jen asi 30km ale stálo to za to. Italové se snad zbláznili. Tolik aut a přitom podél této cesty vede i dálnice. Všichni míří do Courmayeur a hlavně do 11,5km dlouhého tunelu pod Mont Blankem. Šlapeme tedy dál a přímo před námi sledujeme toho velikána. Je to úžasný pohled. Na chvilku se zastavujeme na malém parkovišti, abychom si výhledu ještě lépe užili a udělali pár snímků. Už se těším, až budeme výš a uvidíme tuto nejvyšší horu Evropy přímo před sebou. Rozplýváme se nad tím krásným pohledem ale Peťa si našel něco zajímavějšího. Kolem malého stánku s informacemi pobíhá moc pěkná malá Italka. „Miro, vyfoť mě s ní.“Žadoní. Byla opravdu sympatická, a co bych pro Peťu neudělal… Říkám: „Jdi za ní a něco se jí zeptej.“ „No jo ale na co?“ „Třeba se zeptej, jak se jmenuje tam ta hora.“ Pohotově radí Pepa. Peťa nasadí angličtinu a ptá se: „Slečno tam ta hora, to je Mont Blank?“ Slečna na to: „Ne (všichni vyvalíme oči) to je přece Monte Bianko.“ Nejspíš si myslela: „na hloupou otázku hloupá odpověď.“ Ale Peťa byl evidentně spokojen. Má ji na fotce a i kousek filmu jsem stihnul. Nasedáme na kola a Peťa ještě dodává: „Jmenuje se Romina, měla to tam napsaný.“ No třeba se nám po téhle příhodě lépe pošlape, jen dodnes nevím, co si o nás asi myslela.

Pokračování článku + fotogalerie