Col du Galibier 2645 m n. m.

Dnes se opět probouzíme do krásného letního dne. Nacházíme se na parkovišti kousek od města Modane. Nad námi jsou překrásné štíty národního parku Massif de la Vanoise kde leží známé zimní střediska Val Thorens nebo Courchevel. Ty už jsou ale severně od nás a my míříme na jih, k perle mnoha ročníků Tour de France Col du Galibier.

Vstáváme ale dost pozdě. Asi se na nás trochu podepsal ten včerejšek. Přesto bych dnes rád zvládl Galibier klasicky, tedy přes Col du Telegraphe 1566m n. m. protože si myslím že to opravdu stojí za to. Jsem ale přehlasován. Nenadělám nic proti většině a tak je rozhodnuto. Přesouváme se tedy na vrchol Col du Telegraphe abychom si užili alespoň pěkného sjezdu. Tento průsmyk už jsem absolvoval dříve a tak to není taková škoda. Musím ale ještě vzpomenout, že během stoupání se dá na chvilku mezi stromy zahlédnout vojenská pevnost Fort du Telegraphe známá z Francouzsko – italských bojů roku 1885. Stojí na skále 900m výškových nad městem Saint Michel a je od ní úžasný výhled. Po krátkém sjezdu vjíždíme do města Valloire ( 1400m n. m.), kde naším směrem pokračuje slavná cesta Route des Grandes Alpes obávaným stoupáním na mytický Col du Galibier. Jdeme do toho. Čeká nás 17 těžkých kilometrů, na kterých se postupně zvedneme o 1245 výškových metrů. Z Valloire vede cesta levým úbočím údolí, podél říčky Valloirette. Bez zatáček stále stoupáme vzhůru a slunce se do nás opět nemilosrdně opírá. Pohled před sebe působí depresivně a svádí k vyššímu tempu. „Hoši tady to chce rozvahu, bude hůř.“ Připomínám, jak jsem se tady před časem neovládl a pak jsem toho litoval. „Galibier je především o rozložení sil. Neodpustí ti, když na něj jdeš jen silou“.

Na konci údolí je místo s názvem Plan Lachat (1960m n. m.) kde se sklon zmírní a můžeme se trochu vydýchat, jenže kdo zvedne hlavu na skálu vpravo nad námi, ten s úžasem pochopí proč je Col du Galibier mezi cyklisty doslova trofejní záležitostí. Tady už není na místě žádné hrdinství. Oba silničáři, Pepa i já podřazujem na to nejlehčí, co máme. Abych kluky trochu psychicky podpořil, vyprávím jim jak z Plan Lachat vede cesta vlevo na průsmyk Rochiles (2500m n. m.), kde ještě donedávna působila celoročně (!!!) vojenská posádka. Mám ale dojem že mě už nevnímají. Na vrchol zbývá ještě 8km. Pouštíme se tedy do serpentin nad námi. Mezi množstvím nápisů povzbuzujících závodníky Tour de France tu na asfaltu leží namalovaná blednoucí česká vlajka se jmény Svorady a Padrnose. To potěší.

Pokračování článku "Valaši v Alpách: díl pátý"