No tož takhle nějak by to mohlo vypadat, kdybych ten pochod šel pěšky . Jenže to bylo jinak.

Několik dní před již tradičním pochodem jsem na bikeforu objevil téma na to, jestli někdo pojede. Řekl jsem si proč ne, když už mám to kolo v Praze. Aspoň tak začnu reprezentovat Valašské Království a SKVK v matičce Praze. Vytvořila se skupina lidí, kteří se pak 17. května sešli na stanici metra Opatov, kde byla prezentace. Každý z nás zaplatil symbolické „startovné“ 30 korun, dostali jsme mapy s vyznačenou trasou pro cyklisty a mohli jsme vyrazit. Byla to pohodová vyjížďka. Cestou jsme se postupně poznávali. A všichni byli překvapeni, že jsem až z Moravy a říkali mi, že to pro mě musí být strašná placka kolem Prahy (taky, že byla). Jeli jsme pořád po asfaltu přes různé malé dědinky až do Týnce nad Sázavou, kde po 39 kilometrech byla naplánovaná první kontrola. Na kontrole jsme si dali pivko a něco na zub. Úsek k další kontrole byl kratší, takže nám netrvalo dlouho a dostali jsme se do Neveklova. Další kontrola, další pivko a další pamlsek . Zde však se začali ozývat někteří spolujezdci, že se jim nechce jet po asfaltu až do Prčic. Bylo tedy rozhodnuto, že se skupina rozdělí. Někteří pojedou po cestě a tři pojedou po normální turistické značce až do Prčic. Rozmýšlení mi dlouho netrvalo a přidal jsem se k těm, kteří jeli cestou necestou, polem nepolem, lesem nelesem. Hned po výjezdu z Neveklova jsme se napojili na turistickou značku a během prvních pár metrů jsme všichni šli z kola, protože jsme museli tlačit. Dále se jelo přes pole, po loukách, občas asfalt. Byla to změna oproti „normální“ cyklistické trase, protože předchozí den pršelo, a proto byla zem podmáčená a v lese bylo bahno. Další kontrola byla v Kosově Lhotě. To už jsme měli na tachometru přes 70 kilometrů. Tam na nás čekali asfaltovníci. Smáli se nám, když jsme přijeli ke kontrole skoro celí od bahna . Do Prčic nám zbýval už jenom jeden úsek. Poslední. Nejkratší. I ten jsme my tři jeli po turistické značce. Ke konci to už ale nebylo ono, protože se tam začaly rojit davy pěšáků. Kličkovali jsme mezi lidmi až do Prčic. Tam jsme po 81 kilometrech zastavili na náměstí, kde byla hromada, ale opravdu hromada lidí. Při vystupování se mi podařilo ještě spadnout, když jsem vycvakl pravou nohu a začal padat na levou stranu. Nechali jsme si dát na mapu poslední razítko a dostali jsme plastikovou botičku na památku a pití k zažehnání žízně. Dlouho jsme se v Prčicích nezdržovali, protože původní plán byl ten, že i zpátky do Prahy pojedeme na kole. Cestou jsme se zastavovali ve vesničce Votice, kde jsme se chtěli najíst. Avšak kromě jedné pizzerie jsme nenašli žádnou jinou hospodu, tak jsme jeli dál. Voda v kejmlu docházela, müsli tyčky taky a gelík jsem měl už jenom jeden. Dojeli jsme až do Benešova. Tam nás bylo už ale jenom 5, protože někteří se cestou odpojovali. V Benešově se začalo smrákat a do Prahy to bylo skoro ještě pořád 50 kilometrů. Tři z nás tam svou pouť zakončili, protože to vypadalo s počasím bledě. Dost se ochladilo a bylo cítit, že bude pršet. Do Prahy jsme teda dojeli vlakem. Tam už jenom rozloučení a pár kiláků na kolej. Celý den se nám déšť vyhýbal, ale na cestě z hlaváku mě chytla průtrž mračen a celý promočený jsem se po 122 kilometrech dojel. Výlet to byl fajny, takže příští rok pojedu asi zase .

ONDRA ŽÁRSKÝ