Ostatní sporty

Valaši na ruské sibiři

  • Zveřejněno v Ostatní

sibir02.jpg aneb jak jsme přežili „lehký orienťák“

S kolegou „Koldrexem" jsme celkem pravidelnými účastníky všelijakých orientačních závodů jakými jsou Bike Adventure a podobných orientačních šíleností, ale vždy konaných v letních měsících, taky kdy jindy se dá jezdit na kole, že?

Nejsme žádní „namakanci" většinou svá jména pravidelně nacházíme v druhé polovině výsledkové listiny, avšak příležitost umístit své jména na vyšších příčkách jsme si nechtěli nechat ujít. Přece kdo by jezdil v lednu na závody na kolech, takže nás tam bude tak nanejvýš 30 bláznů a to by se dalo nějak ujet.

Ukonejšilo nás také tvrzení pořadatelů, že z důvodů ročního období se pojede závod především na zpevněných komunikacích a s maximálním počtem kontrol do 12-ti. Předpověď počasí nám také nahrávala do karet a tak jsme prostě vyrazili. Ubytování jsme si zajistili přímo v Bakově nad Jizerou a na prezentaci přijeli do 2km vzdálené vesničky samozřejmě na kolech. Přece by to byla ostuda dojet tam autem. Restauraci Jizeru jsme našli celkem v pohodě a jelikož jsme tam byli cca o 20 min. dříve než bylo plánováno, vyšlápli jsme si malý kopeček na zahřátí se slovy „Ať nám neztuhnou svaly". První nepříjemné zjištění nastalo u prezentace, když nám byla udělena mapa a na ní vyznačeno 15!!!!! kontrolních bodů, na prezenční listině bylo 139 jmen a všechny kontrolní body byly propojeny výhradně turistickými cestami vedoucími CHKO Český Ráj. Seznam otázek s čísly 1 - 15 mi byla podezřelá a pochopil jsem jí až za pár minut. Žádné kontroly na stanovišti, žádné SI čipy a ani žádné kleštičky, ale zápis správných odpovědí do další kartičky bylo potvrzením, že jsi absolvoval danou kontrolu. První problém. Kde vzít tužku. Tak jsme jí prostě ukradli vrchnímu. Ještě, že prezentace byla v restauraci.

Ani pozdrav místních borců „Čau volové taky jste se přišli zničit." A po shlédnutí umístěných kontrol doplnili peprně „ A do prd... oni nás fakt ženou po modré, vždyť tam se to nedá jít ani pěšky za sucha, natož kolem po celodenním dešti" Začali se o mě pokoušet mdloby a infarkt a poprvé (nikoliv naposled) jsem začal vážně uvažovat zda vůbec jet, nebo se na to vykašlat. Pak jsem si řekl, že nás chtějí místní vystrašit a tak jsem se postavil na start.

Odstartovali jsme oba po 30 vteřinách po sobě a za zatáčkou na sebe počkali. Vždyť jsme zvyklí jezdit vždy spolu a že je tento závod jednotlivců nás ani tak moc netrápilo. Nasadili jsem střední vytrvalecké tempo. Už u restaurace Klokočka jsme se zadýchávali a předjela nás slečna startující po nás. No nic alespoň budeme mít pěkný výhled když pojedeme za ní a navíc její vybavení jasně naznačovalo, že to není žádná začátečnice v MTBO a tak by jsme nemuseli pořád koukat do mapy a jeli bychom jenom za ní. Asi za další půl minuty se přiřítili dva šílenci spíše na sjezdových kolech než na horských a připojili se k té slečně. No a za dalších 30 vteřin jsem už neviděl ani tu slečnu a ani ty dva. No a co? Tak ať si jedou když je to baví. My jsme tady přece abychom překonali sami sebe a dokázali, že nepatříme do starého železa. Kontrola 1 byla v pohodě výška podjezdu je daná na značce tak šup honem napsat doi papírku a jedeme na bod 2 Ten se nacházel na vrcholku nějaké podivně vyhlížející skály umístěné přímo uprostřed močálu. Bezva tak hop z kola a rychle nahoru (no rychle????). Na hoře jsem se nedokázal ani nadechnout a funěl jsem jak lokomotiva. Po druhé mě napadla myšlenka na to vzdát to a jet zpět do cíle/startu a raději si dát jednu slivovici. Kolega na mě jen zahulákal „Jedeme po modré na trojku" a zmizel mi z očí. Nezbylo mi nic jiného než tedy vyrazit za ním. Vždyť je to z kopce a co že je to lesem tak se alespoň nadýchám čerstvého vzduchu. Jenže z kopce to bylo jen 1km a nastal opět kopec. A tak to šlo pořád do kola. Jen s tou výjimkou, že když už byl kontrolní bod na rovině, tak byl uprostřed pole a k němu vedla cesta kterou vyjely traktory a ve které bylo bahno po „měnič." Opět se dostavila myšlenka na ukončení své účasti, ale cíl byl tentokráte už dost daleko a tak nezbývalo nic jiného než jet dál. Na totálně rozbahněném poli mě poprvé předjelo moje zadní kolo. Naštěstí se zarazilo o jakousi hroudu hlíny, která mě kopla zpátky do správného směru. Mé tělo vyletělo nad sedlo (freestylisti tomu říkají, myslím, Batman) a bez problémů dopadlo zpět a já pokračoval v jízdě. Cyklisté jedoucí v tu chvíli okolo mě pouze obdivně vydechli. Po vzoru ostřílených borců jsem se zatvářil jako že pohoda, co řešíte a valil jsem dál. Cesta pokračovala dál až ke kontrole 10. Došel mi jonťák a zjistil jsem, že jsme zapomněli na pokoji všechny musli tyčinky. Vzpomněl jsem si na slova před startem místních borců něco o tom, že to nemyslí vážně po modré na 11 a 12 a vyrazil zjistit co je na jejich tvrzení pravdy. Ze začátku pohoda a klídek, ale po cca 400 m to přišlo. Asi v 1/3 kopce jsem zahlédl stejný dres (který mimochodem nebyl k přehlédnutí), jen výška jezdce se mi zdála nějaká menší. Vždyť Honza má 188cm!!! Po 20min jsem k té postavě došel. Ano došel! Ne nepřijel, ale došel. Místní měli pravdu. Postava byla menší protože zrovna ležela a funěla a nesmyslně něco blábolala o smrti a světle v tunelu. Zeptal jsem se jestli je O.K a zda má v batohu tu první pomoc ve formě pasty energy s příchutí grapefruitovou. Dostalo se mi však rázné odpovědi, že byl na dně a tak snědl i tu mou a jestli mi to nevadí? Měl štěstí, že i já měl sílu tak akorát se opřít o kolo a odkulhat další 3km na kontrolu číslo 11. Zkrátím to protože by mi jinak nestačil papír. Prostě jsme se dobelhali na kontrolní stanoviště 11 a 12 a námi radostně očekávaný sjezd do údolí vypadal jako lesní kalamita, všude popadané stromy a opět ty hnusné balvany. Takže zase dolů z kola a pomalu snést kolo na zádech. Začínal jsem mít pocit, že to kolo je spíš přítěž než opora. Zjistil jsem, že umím padat přes levé i pravé rameno, že umím skákat po hlavě, že z nášlapů umím vystoupit opravdu svižně a spoustu dalších věcí. Tak jsem pokračoval a už jsem se jen hystericky smál sám sobě. Poslední kontrolní bod byl na normální komunikaci a dojezd do cíle taky.

Když jsme to sečetli, vyšla nám celková délka 65km a z toho 58 km bylo lesem, polem, kamením a močály. Tak jestli tomu říkají zpevněné komunikace a tak nechci vidět ty nezpevněné.

I tak moc děkujeme pořadatelům za báječnou akci a víme, že příští rok nebudeme chybět. Bylo to super a těšíme se na další závody,

Radovan „RADAR" Kuča (70. místo)

a Honza „KOLDREX" Kolder (71. místo)

oba ze Sportovního klubu Valašského království

Naposledy změněnopátek, 12 září 2014 17:05